Mým cílem není „dohnat látku". Mým cílem je vrátit studentovi chuť, sebedůvěru a pocit z dobře odvedené práce. Známky jsou pak už jen vedlejší produkt.
Většina studentů, kteří ke mně přichází, věří, že jim „matematika (chemie / fyzika / čeština) prostě nejde". Skoro vždy je to mýtus postavený na pár nepříjemných zážitcích. Začínáme tedy tam, kde si je student jistý — a postupně rozšiřujeme zelenou zónu o jeden krok dál.
A když se u příkladu zasekne, nedostane ode mě hned hotový postup. Nejdřív přijdou otázky: Co přesně máš zjistit? Co už víš? Kde přesně to přestalo dávat smysl? Většinou zjistí, že další krok umí najít sám. A příště si podobné otázky položí i bez mě.
Školní osnovy běží jednou rychlostí pro všechny — a to je důvod, proč většina studentů někde „vypadne". Společně máme prostor a čas vracet se k tématu, dokud všechno nepadne na své místo — a pak jdeme klidně dvakrát rychleji, protože další patro stojí na pevném základě.
Tento přístup je hlavně o respektu. Student necítí, že je „pozadu", protože není s kým ho srovnávat. Cítí, že roste. A roste ve svém tempu — což je jediné tempo, které ve skutečnosti funguje.
Sebedůvěra není o tom být si jistý výsledkem.
Je to vědomí,
že se o svoje schopnosti můžeš opřít, i když věci nejdou
podle plánu.